V zájmu vlastního zviditelnění, jsme se vydali na turnaj do země fotbalu zaslíbené, do Anglie. Bylo to asi někdy v srpnu 1999. Fotbalová družstva Torbaye pořádala turnaj pro týmy z okolí. Proto byly pozvány i mladé, nadějné, talentované, fotbalem žijící žákyně Rapidu Plzeň a vyspělé, zkušené, na škvárových hřištích odkojené ženy USK Praha. Konec konců Praha i Plzeň je od ostrovů, co by kamenem dohodil.

Byla jsem ještě velmi mladá a velmi naivní a velmi jsem se těšila, jak uvidím cestou Eiffelovu věž (měli jsme projíždět kolem Paříže) a především na cestu trajektem. Eiffelovku jsem viděla z okna autobusu asi dvě vteřiny ve 120km rychlosti a ještě jsem si nebyla jistá, jestli to není náhodou kus lešení, co ukrajinští dělníci zapomněli v poli. Cesta trajektem byl zlý sen. Jakmile jsme vjeli do architektonicky strohých klaustofobických útrob trajektu, a vlny začaly dout, dělalo se mi zle. Zjistila jsem, že cestování průlivy, průplavy a jinými vodními plochami, nebude nic pro mne. Jak jsem tak zelenala a hledala WC, všimla jsem si lidí v péřových bundách, šálách a rukavicích, jak si vykračujou po palubě. Bylo léto. Po pár minutách zelenání a hlubokého dýchání mezinárodního mořského vzduchu jsem pochopila. Trajekt nabíral rychlost, vítr nabíral na síle a tím se paluba velmi ochladila. Spolucestující se choulili do péřových bund a popíjely svůj tea, zatímco já jsem mrzla, bledla a všechny proklínala. Po výstupu na pevninu se motal přístav, autobus se motal, záchodky se motaly. Druhý den se motat přestaly. Bylo mi už dobře. Byly jsme v Torbayi.

Ubytování jsme měli v kostelu na zemi v jedné půvabné čtvrti s drahými domy a anglickými trávníky. Za stravou jsem byli nuceni sejít schody, projít spletitými uličkami a přejít nebezpečné křižovatky. Snídaně a večeře byly stylově anglické. Půlka týmu zvracela. Druhá půlka jedla jen toustový chléb s marmeládou. Zápasy jsme hráli na hřišti v Torquayi (asi 15. minut cesty autobusem od místa snídaně). Na hřišti jsme byli celý den (kdo si nakradl na snídani hodně toustových chlebů, měl dokonce i oběd), až do večeře. Po večeři jsme vyrazili do města. Nakoupili jsme si poživatelné jídlo a po návratu do kostela jsme se nacpali. V důsledku mého trajektového prochladnutí jsem promarodila téměř celou cizokrajnou výpravu. Den před odjezdem jsem byla na umření.
Teplota mi stoupla na 37,3 C° (v těchto případech většinou kolabuji, už při pohledu na teploměr). Byla jsem nadopovaná tlumivými a horečku snižujícími léky. Před jízdou trajektem jsem se nadopovala kynedrilem. Jízda probíhala nečekaně hladce, byť nějaké blíže nespecifikované zdroje hlásily bouřku a velké vlny. Při vylodění na pevnině jsem byla šťastná a téměř jsem líbala rodnou hroudu. Viva France! Viva Calais! Domů jsme dorazili k ránu. Měla jsem mandle jak tenisáky a všechno mi bylo jedno.

Přístav v Calais - naše další zastávka na čůrání	V ten den měl v Calais sjezd spolek silných kuřáků.
Spása! Bílé britské královské skály.	Naše Karosa (vlevo) nás zavesla přímo před vchod katedrály.
Orientační bod - věžička. Místo, kde jsme spali.	Aerodynamický kostel opodál.
Pole aneb typické fotbalové hřiště.	Torbay - město malých lodiček a velkých nafukovacích kašpárků.
Tohle opravdu není Beverly Hills 902 10	Metafyzická chvilka v Torbayi..
Náš tým (ani nevim jaký sme skončili).	Anglická žena odhaluje své vnady! :)
Noční Torbay...(tamto za zdí)	Anglický symbol - double decker v reklamních barvách
Se zahraničními čepičkami a českým kynedrilem v žaludku.	Noční Dover - pár minut před naloděním na trajekt směr domov!