Tyto své Aprilesácké paměti píši zpětně, tudíž je dost pravděpodobné, že si vzpomenu na hromadu kravin a důležité věci zapomenu.

Abych nastínila situaci, festival se konal 25. - 26. 4. 2003 v Praze, zatímco doprovodné programy (promítání teplých filmů, koncerty a přednášky...) probíhaly od 22. - 27. 4. na různých místech po celé Praze. Hlavní pozornost byla soustředěna na program (od 25.4.), který organizátorky několik měsíců dopředu pečlivě plánovaly, secvičovaly a později nám ho se vší slávou předvedly v Goethe-Institutu. Celý program sestával z několika přednášek...ostatně co bych to tady rozpitvávala když vše najdete na www.apriles.cz.

Nutno dodat, že jsem se na přednášky a veškeré ty kulturní věci, co mne čekaly, nesmírně těšila. Cesta do Prahy probíhala s kamarádkou Zuzkou, která byla též velmi natěšena, ale na poněkud jinou kulturu než já. Příjezd do Prahy proběhl v pohodě. Měly jsme ještě časový náskok než bude festival slavnostně odstartován. Doploužily jsme se tedy na Masarykovo nábřeží 32, kde jsme byly zaskočeny frontou žen. Chvíli to vypadalo že budova je přecpaná a my nemáme šanci se tam dostat. Nakonec se ukázalo, že fronta žen, není nic jiného než kuřačky, které ukájely své nikotinové potřeby. Slavnostně jsme tedy vešly. Zakoupily jsme si lístek na zahájení a vyfuněly jsme pár schodů do nějakého patra. Zahajovací místnost přetékala teplými ženami, cítily jsme se velmi dobře, ale mě bylo poněkud horko. Jedna z dam, která byla vytlačena davem téměř ke dveřím haly, byla i naše společná známá Monika. Hned jsme se začaly drbat.

Když se z haly ozvaly fanfáry, šepotaly jsme po vzoru Zuzky Norisové. Bohužel organizátorky a zašťiťovatelka festivalu Helena Třeštíková nemluvily zrovna moc nahlas. Tudíž jsme ze zahájení měly prd, zpocená záda a smradlavé fusekle (k aféře s fuseklema se ještě vrátím). Následovala přestávka, při které se každý chystal na módní přehlídku. Židle ze sálu byly vyneseny a my jsme se mohly uvelebit na zem, doplnit tekutiny, vytáhnout fotoaparáty a házet blesky. Módní přehlídka začala (myslím, že před přehlídkou bylo stínové divadlo, ale z toho sem nic neměla, protože jsem stála přesně na tom místě, odkud nebylo nic vidět) Na molu se střídala řada žen v řadě oděvů. Velmi veselé pojetí přehlídky příkladně komentovala Tereza Kodíčková (která mi padla do oka a stále jí nemůžu vyndat)

Po přehlídce jsme se s Zuzkou a jednou slečnou, na kterou jsme narazily v davu a jejíž jméno si nevybavuji, vydaly do A-clubu. Těšila jsem si až si svlažím pysk ve chmelovém zrnu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na první pivo čekala téměř 20 minut! Slečna servírka pak, jako vždy, obsloužila osoby vzrůstově větší (protože mám 157cm obsloužila všechny, i ty menší co si rafinovaně stouply na židli a simulovaly čahouny), tím pádem trpělo nejen moje ego, ale i dehydrovaný organismus. Když jsem se konečně dočkala a pivo si donesla do stolu a v očekávání jsem se napila, bylo mi vskutku božsky. Těšila sem se na další hlt. Vášnivě leč dost neobratně jsem diskutovala s kolem sedícími dámami, a na jednu z nich jsem zvrhla své pivo. Při dosušování oné dámy a politého stolu papírovým kapesníčkem, jsem udělala další ze škály dřeváckých pohybů a rozlila jsem zbytek piva na druhou stranu. Tím mé dobrodružství nekončilo. Nějakým jiným úžasným pohybem po vzoru Věrky Čáslavský, jsem vytrousila foťák ze svého batůžku a nebýt jedné dobré duše, která s ním přiběhla a zeptala se, jestli to náhodou není někoho z nás, oplakávala bych nejen rozlité pivo, ale i foťák. Ovšem tenhle přístroj házející blesky nebyla jediná věc kterou jsem vytrousila. V batohu jsem měla i náhradní fusekle, které taky skončily na zemi. Našla je Zuzka a už v docela nakaleným stavu začala běhat po A-clubu a křičela něco ve smyslu: "..kterápa buzna tu vytrousila ponožky..". Rychlým pohybem jsem ji zbavila dotyčného předmětu a decentně jsem ji upozornila, že ony fusky jsou moje ať proboha živýho nejančí. Zuzka se zachovala velmi taktně, propadla smíchu a osazenstvu kolem stolu sdělila, že to byly moje náhradní ponožky. Ještě že tak.

Dalším zážitkům jsme šly vstříc do jednoho nejmenovaného lejdýs síkryt klabu na Vinohradský. Tam jsem kupodivu nic neztratila. Sobotní program v Goetheho institutu začínal kolem 12h a tak jsme neměly obavy a pily jsme co nám peníze z rozbitých prasátek stačily. Druhý den byl krizový. Na přednášky jsme se dobraly někdy kolem 16h. Stihla jsem pouze "menstruační rituály navažských žen" a pak kousek neznámého filmu o dvou ženách, které vypadaly jako muži. Jednu zmlátili..druhá jí poskytla azyl..a už byla ruka v rukávu a já jsem si šla dát do přízemí pivo na osvěžení. Nutno říct, že jsme prochlastaly většinu Aprilesového dění. Což mě ale vůbec nevadí. Znamenitě jsem se bavila. Opěvovala jsem organizátorky, jak to mají skvěle zorganizované a především v hospůdce se mi líbilo, protože byly zrovna strašný horka, a tohle byl jeden z mála příjemných chladných koutků i přes abnormální koncentraci teplých žen. Na večerní festivalovou párty jsem nedorazila. Raději jsem podlehla svodům klimatizovaného auta mé kamarádky Verči, která neočekávaně dorazila z Plzně, a při zpáteční cestě mě vyhodila před barákem. Byla jsem ráda, když jsem upadla na postel. Druhý den jsem byla plná zážitků a toxických látek, které jsem průběžně odplavovala z těla ještě několik dní po té.