Už od rána mi bylo blbě. Silvestrožraní se tudíž jevilo velmi bledě. Byly to následky pondělního křepčení v Solidní Nejistotě, které mne velmi vyčerpalo a pocit vyčerpání a nepoužitelnosti mě sužoval po celý další den. Dokonce i ten následující silvestrovský. Poctivě jsem tedy pila čistící čaj Hepatik, abych si trošku zregenerovala játra. Když jsem rodičstvu sdělila svůj záměr, poprvé v životě jít ven v den, který je nejnebezpečnější nejen tím, že po vás každý hází rachejtle, ale především množstvím opilců za volantem, dostalo se mi odezvy, kterou jsem vskutku nečekala. Matka mě obdařila dvou set korunovou bankovkou a s požehnáním, ať mě prý netrefí žádná rachejtle, abych si nepropálila bundu, překvapivě milým úsměvem na tváří, který byl nejspíš způsoben vidinou divokých sexuálních hrátek s otcem, mě vyslala do té divočiny.

Už v tramvaji mě chytl nemilý splean. Těšila jsem se až otevřu láhev a utopím ho. Díky flašce bílého Muškátu, kterou mi věnoval otec, se to postupně přeci jen povedlo. To už jsem ovšem byla u svých silvestrovských společnic Zuzky s Pavlínkou v jejich hnízdečku v jedné cikánské čtvrti, která byla ten večer paradoxně snad nejbezpečnější. S pár sklenkami ze mě spadl, pro mě tak obvyklý, stud, začla jsem mluvit dvojsmyslně a Zuzka mě pouštěním klipů s Madonnou (především Express Yourselve) úspěšně podporovala ve zvrhlých choutkách. Myslím, že v době, kdy jsem chtěla vyloudit tel. číslo na Madonnu, ale Pavlínka mi ho z neznámého důvodu nechtěla dát, jsem rozhodně nedostatkem alkoholu v krvi netrpěla.

Naše společné putování započalo na náměstí Republiky, kde jsme se koukaly na ohňostroj. Pak jsme se koukala už sama, kam bych mohla vystrčit svůj zadek neboť se mi chtělo pekelně čůrat. Společně jsme se vydaly do nově vybudovaného klubu Cosmo. Zuzka pravila že: "..tam chodí samý naondulovaný..", tak jsme se šly kochati. Klub pravda půvabný, ale ve chvíli, kdy jsem položila svou teplou řiť na kožený gauč, na mě padl splean číslo dva. Nejspíš jsem tvor, který potřebuje alkohol a pohyb k tomu, aby se mohl zabavit. Alkoholu byl dostatek. Pohyb leda tak na WC a zpět. Hudba taky nic moc. Michal David a jeho pecky s Diskopříběhu mě uváděly do nějakého zvláštně psychoticko-agresivně-nekomunikativního stavu. Vše se v dobré obrátilo při další klubové zastávce. Tentokrát v House of Blues. Parádní atmosféra, schizoidní obrazy promítané na plátno, energické sety DJ(ky?)...ani jsem si nevšimla...hrstka lidí svíjejících se v rytmech, které se dostávaly hluboko pod kůži a nenechaly vás v klidu. Teda alespoň mě určitě ne. Zuzanka s Pavlínkou se vypařily. Tančila jsem dál. Protančila jsem se k východu. Tančila jsem přes ulici. Vtančila jsem do buzince naproti v ulici a okamžitě mě taneční nálada přešla..možná sem i trochu vystřízlivěla, jakmile mi vyhazovač oznámil, že vstupné je kilo, přestože byly dobré tři hodiny po půlnoci! Ukecala jsem vstup, snad k tomu přispěli i známí, kteří se ochomejtali u vchodu a vypadalo to, že se přimlouvají, abych byla připuštěna se slevou.

Čtvrtá - konečná - etapa, probíhala tedy tam. Už jsem byla značně unavena. Vyhledala jsem několik oschlých jednohubek, které byly zdarma, a pozřela jsem je. Následně jsem byla upozorněna známým, ať si tyhlety pochutiny strčím kamkoli jinam jen ne do pusy. Prý ví o čem mluví, protože se podílel na jejich výrobě. Pozřené kalorie jsem tedy šla vytancovat na parket. Příjemným zjištěním pro mě bylo, že hrál Adarhar, který má podobný hudební vkus jako já, ne-li stejný. Obratně přešel přes Helenku Vondráčků, Péťu Kotvalda, Ingrid a jiné infantilní songy k oblíbeným Depeche Mode, které začal hrát zrovna, když jsem se pokoušela strčit do tlamy další z těch pofidérních chlebíčků a tím mi nejspíš zachránil život. Jednohubku jsem v cuku prdu odhodila a šla jsem skákat. Tanec byl také v celku nebezpečný. Zem byla pokryta peřím (že by nějaký pokus o zateplení parketu?) a pekelně to klouzalo. Proklouzala jsem několik písní a odebrala jsem se směr domov a teplá postel. Bylo 7h, když jsem uléhala k vystřízlivění.

Tak, takový byl můj Silvestr.