|
v Plzni 10.12.2003 úvaha zadaná témata:
Věřím? V co vlastně věřím? Nebo v koho? Věřím vůbec? Jako první se mi vybaví víra v kontextu s náboženstvím. Víra v Boha, v Krista, ve Spasitele. Tento pojem je pevně spjat s křesťanstvím, které je na celém smyslu víry založeno. Věřte a dojdete vykoupení? Bible říká, že ano. Bible dokonce poskytuje návod v co a v koho máme věřit, aby se tak stalo. V tomto případě je pod pojmem víra zahrnuto něco nadpozemského. Činy, skutky a půvabná dobrodružství nesčetného zástupu svatých , velebených a osvícených, jejichž putování je zvěčněno písmem svatým, v knize, která byla překládána do všech světových jazyků a ve které si každý najde tu svou pravdu. Návod pro věřící, jak překonat životní utrpení, po vzoru Ježíše Krista, ač nedopadl zrovna nejslavněji, se stává jednou z nejčtenějších, nejuznávanějších a nejvíce vážně braných knih na světe. Já ale nejsem křesťan. Nechodím do kostela, před spaním neodříkávám Otče náš ani se nezpovídám ze svých hříchů, slovo "Ježíš" používám jako zvolání při neobvyklých situacích, které mě potkávají velmi často, tudíž se můžu občas jako věřící, ve smyslu křesťanském, jevit, ač jím nejsem. Přesto věřím. Věřím sama v sebe. Věřím i naprosto neznámým lidem. Chci věřit tomu, že řidiči nákladních automobilů, osobních aut, vlaků, autobusů, tramvají mají dostatek zkušeností, zodpovědnosti a duševní způsobilosti, aby neohrozili existenci všech bytostí, včetně té mé, jim dočasně do roku svěřených. V podstatě svůj život svěřuji do rukou naprosto neznámému člověku, řidiči autobusu. Nevím jaký je. Jaké má vlastnosti. Jaký má zrovna dnes den? Co když zrovna dnes má špatný den? Opustila ho žena. Dítě je vážně nemocné. Vypršela mu nájemní smlouva. Mnoho hromadících se problému na hlavu jednoho člověka, který třímá ve svých pažích otěže ostatních lidských osudů. Co když zrovna dnes udělá chybu? Co když nastoupím právě do jeho autobusu, který je poháněn silou několika koní a cíl jeho cesty určuje právě onen zhrzený člověk. Co když se rozhodne zabít? Věřím, že do takového dopravního prostředku nenastoupím. Nebo v tom alespoň doufám. Snad v takovém případě vystoupím zastávku před tím, než se dotyčný rozhodne skoncovat jak se sebou samým, tak s ostatními lidmi ve voze. Má víra se neomezuje jen na putování dopravními prostředky ulicemi města. Jsem konzumní společností zmanipulovaná bytost a věřím, jako většina lidí, technice, kterou jsem obdarována nebo si ji zakoupím a které téměř nerozumím. Na technice závisí mnoho důležitých věcí, které si člověk neuvědomuje, dokud technika neselže. Člověk se pak ocitá ve svízelné situaci. Jeden příklad za všechny. Věřím, že pokud si nařídím budík na určitou hodinu, bude zvonit. Když technika zradí, budík nezvoní a já se rázem ocitám ve velmi nepříjemné situaci. Následně se situace dramatizuje, když se dostávám do styku s tramvají, kterou též zradila technika. Propadám zoufalství, ale alespoň mám klid v duši a jsem si jistá, že za této situace nenatrefím na řidiče se sebevražednými sklony. Poněkud schizofrenní situace, že ? Někdy nám ale nezbývá nic jiného než technice prostě věřit. Co je pro mne nejdůležitější a nejzásadnější, je fakt, že někdo věří ve mě. Spoléhá se na mne. Je na mne odkázán stejnou měrou, jako já na schizofrenního řidiče MHD, který si zapomněl vzít pilulky. Vím o existenci těchto vzájemných vztahů a uvědomuji si je. V jistých věcech nezbývá nic jiného než věřit. A já věřím. Přinejmenším alespoň doufám. Věřím ve spravedlnost, reinkarnaci, existenci ufo, proměnu kapalných látek na plynné, věřím stavitelům, konstruktérům, inženýrům, vědcům, popelářům, vojákům, lékařům, že vykonávají svou práci dobře a mohu v noci klidně spát. |
