Svátky 2005 začaly vskutku originálně. Vše nasvědčovalo tomu, že tento den bude vskutku nezapomenutelným a na vždy se zapíše do šedé kůry mozkové a kdyby náhodou ne, tak jej pro jistotu zaznamenám sem na tyto stránky, abych si v časech dobrých připomněla, jak jsem se měla kdysi blbě a v časech horších zas budu vzpomínat, jak to bylo tehdy fajn.

Nadílku jsem obdržela ještě před Štědrým dnem a to v podobě infekce neznámého původu. Byla jsem skálopevně přesvědčena, že neblahý zdravotní stav zvrátím a infekci zaženu čajíčky s rumem a sezením u PC prokládané občasným pařením Tomb Raidera II. na PlayStationu. Na Štědrý den jsem byla zvána k rodičstvu. Rodičstvo si potrpí na trávení Křesťanských svátků pospolu ač jsou ateisté. Chybička se ovšem vloudila. Štědré ráno se odehrávalo v rytmu štědrého kloktání a mé mandle byly opravdu štědře naběhlé, mačkání akupresurních bodů, přikládání česneku na různá místa na těle (česnek je dle čínské medicíny zázračný a funguje téměř na vše), zapalování svící a vymítání bakterií. Rozhodla jsem se tedy kontaktovat telefonicky matku a poinformovat ji o mém zdravotním stavu a o tom, že pravděpodobně na 100% nepřijdu. Matka pravila, že je ráda že volám a ať přijdu. Fakt že jsem nositelem neznáme choroby a riskuji tak nakažení celé rodiny ji celkem nevadil. Snažila jsem se sípat a chrchlat seč mi síly stačily, ale jako výmluva ze Štědrovečerní večeře to nestačilo. Možná jsem měla použít původně plánovanou výmluvu o tom, jak jsem šla nakoupit rohlíky a mlíko a nešťastnou náhodou mě při přecházení ulice amputovala tramvaj obě ruce a obě nohy. V případě Štědrovečerní večeře, by to ale i tak byla chabá omluva. Byla jsem ztracena. Věděla jsem, že mě rodičstvo vydědí. Ten okamžik se nevyhnutelně blížil.

Propadala jsem depresi, že se poprvé ve svém životě nepřecpu kaprem se salátem a u Vánočního stromu se mi nebude chtít zvracet. Oblouzněna horečkou pokusila jsem se ozdobit perníčky jenž přinesla má milá a nebýt jí a jejich příspěvků do mého špajzu, zemřela bych hlady ve vlastní domácnosti. Rozhodla jsem se tedy udělat si radost a dokázat si, že jsem žena všestranná a zdobení perníčků mi jistě nebude dělat žádný problém. Má milá mi prozřetelně umístila v kuchařce záložku přesně na straně "tvorba polev". Řídila jsem se receptem. První poleva byla růžová druhá bílá. Obě ovšem ve finále vypadaly jako růžový a bílý flusanec. Dvě holubičky, jenž jsem ozdobila polevou a umístila na ně iniciály křestního jména mé milé a svého, vypadaly, jako by na sebe plivaly. Tohle vyznání nemusí má milá tak zcela pochopit. Rozhodla jsem se perníčky zlikvidovat a kuchyň vygruntovat což mě stálo poslední zbytky sil a na štědrovečerní večeři jsem nedorazila. Nalila jsem si rum, pustila film s Woody Allanem, zapálila svíci a užila jsem si Štědrý večer po svém. Koneckonců je to den jako každý jiný a já se kloním spíš k buddhismu, tak co, proč si dělat násilí :)

PS: Příští týden se přikloním k Judaismu. Bude se slavit Chanuka a jak známo na Chanuku se dávají místo dárků peníze. Jupííí jou.